Grossvenediger 3.12.2015
Začátkem prosince jsme vyrazili na 4. nejvyšší horu Rakouska s výškou 3 666 m, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur.
Začátek zimy jsme vybrali samozřejmě úmyslně. V horách skoro nikoho nepotkáte, dny jsou krátké, padají laviny, trhliny v ledovci nejsou tak vidět, sněží, je zima a mám narozeniny.
Naše výstupová cesta vedla klasikou – z parkoviště Felbertauern, přes osadu Innergschlöss, chatu Alte Prager Hütte a Neuer Prager Hütte lehce na vrchol. Tolik teorie.
Po noci strávené na parkovišti a pod širákem jsme byli trochu ztuhlý a tak se nám ráno začalo protahovat. Snídaně, zabalit batoh, přebalit batoh, vyndat z batohu další vrstvu a znovu přebalit batoh. Poučen, z předchozích zimních výstupů, už vím, že mačky a plechovky piva si v batohu moc nerozumí. Bereme jen 2 litrovou petku a placatky. Noci jsou přeci jen dlouhé. Vyrážíme jako vždy s mírným zpožděním a že to doženeme někde po cestě. Začátek výstupu je trochu zdlouhavý, ale slunce svítí a cesta údolím není nijak náročná. Svlékáme první vrstvy a pokračujeme až k prvnímu ukazateli na Alte Prager Hütte. Tady už cesta vede pekelně do kopce a v 30 číslech prašanu začínáme funět. Po pár desítkách výškových metrů už je pěšina nečitelná a všude pěkně bílo. Boříme se místy po kolena, místy po pás a střídáme se v razení stopy. Sem tam zazní to hezké ulevující slovo, ale pokračujeme s tím, že támhle už to bude lepší. Kolem poledne dorážíme na Alte Prager Hütte. Něco k jídlu a pití, chvíli se vyhříváme na zimním slunci a přemýšlíme, kudy bude nejlepší pokračovat na Neuer Prager Hütte, kterou už vidíme na horizontu. Nemá cenu moc vybírat. Jdeme přímo. Následuje klasické boření, nadávání, ale už jsme u naší cílové chaty. Zde objevujeme winterraum, o kterém se nám ani nezdálo. Chata má solární panely, takže světlo svítí a co víc, jsou zde kamna a dřevo. Zaplatíme do kasičky poplatek za přespání a začínáme sušit věci a připravovat večeři. Ze zápraží ještě koukáme na ledovec Schlatenkees zbarvený zapadajícím sluncem. Romantika jak sviňa!
Ráno “brzo“ vstáváme. Znova pozorujeme ledovec a zkoušíme vymyslet průstupovou a přístupovou trasu. V létě se udává čas 3.5 hodiny z chaty na vrchol. Takže cca počítáme 6 hodin i se zpáteční cestou, přičteme něco kvůli tomu, že je zima a ne léto, no a vyjde nám cca 8 – 9 hodin. V tuto roční dobu má den 8.5 hodiny, takže se to dá stihnout za světla a vlastně víceméně stačí, když do tmy budeme pryč z ledovce.
Ledovec Schlatenkees je na začátku rozpraskaný a trhliny jsou převáté slabou vrstvou sněhu, ale daří se nám najít celkem dobrou cestu a postupujeme skrz ledovec. Ve střední části trochu bloudíme a v jedné slepé uličce se z ničeho nic propadám o pár metrů níž. Ostatní mě v čas zachytí a během pár vteřin jsem z trhliny venku. Trochu se zasmějeme a pokračujeme…Přeskakujeme jednu větší trhlinu, střídáme se ve vedení a postupuje přes skoro rovný úsek dál k vrcholu. Pauza, jídlo, čaj. Ty fole, to je ještě nějak daleko..pokračujeme. Pak se lano zase prudce napíná a prostřední člen lanové družstva je po pás v trhlině..elegantně se z ní dostává a po pár metrech se celá situace opakuje. To už tak elegantní není a je u toho hodně slov začínající na ku…a do pr..Jenže slunce pořád hezky svítí, už začínáme stoupat na vrcholový hřebínek, takže dobrá nálada nás skoro neopouští. Jen to tu trochu fouká a teplota parádně klesá. Rychlé fotky u vrcholové kříže, kochání se a vydáváme se stejnou cestou zpátky. Na chatu dorážíme už za tmy, ale v pohodě. Zatopíme, uvaříme, sušíme. Zahrajeme šachy a jdeme spát. Ráno poklidit, nasekat dřevo, opalovačka na zápraží a vyrážíme zpátky. Dole na parkovišti potkáváme dvojici Čechů, kteří jsou celkem rádi, že mají prošlapanou cestu, popovídáme a vyrážíme zpátky domů..
Jo a vybavení jsme si samozřejmě "pořídili" na www.forclimbers.cz :)
