Podzímní výstup na Similaun
S pvním sněhem se naše lezecká skupina už celkem pravidelně vydává za nějakým tím dobrodružstvím do Alp. Ano, dny jsou kratší a noci delší, ale zase bývá stabilnější počasí a takové babí léto v horách také není k zahození. Tentokrát byly ve hře dva vrcholy. Similaun a Weisskugel. Kvůli většímu množství čerstvého sněhu a jen dvou a půl dne volna, padla volba na Similaun
Similaun je šestý/sedmý nejvyšší vrchol Rakouska s výškou 3603 m. Je velmi oblíbený u skialpinistů a v létě tu bývá také pěkně narváno. My jsme kupodivu nepotkali téměř nikoho:)
Cesta autem přes Sölden do malé vesnice Vent, kde se dá celkem dobře přespat na parkovišti a v zimně to ani nikomu nevadí. Vent také bývá výchozím místem pro Wildspitze - druhou nejvyšší horu Rakouska, ale tam už jsme byli:) V Söldenu se akorát jede první kolo světového poháru v alpském lyžování a kdybych věděl, že lyžování je takovej obrovskej mejdan, asi bych se na něj dal! Město totálně ucpané, slušně řečeno zbořenými lidmi všech věkových kategorií a kdyby zrovna před námi nejelo policejní auto, asi neprojedem a zůstanem slavit s ostatními. A to bylo ve čtyři hodiny ráno.
Na parkovišti ve Ventu chvíli pospíme a začne oblíbený přebalovací rituál. Tentokrát jdeme hodně na těžko. Zimní výbava na lezení, mačky, cepíny, pár karabin a blokantů, lopata, jídlo, stan a naše batohy začínají vypadat jako slušné almary. Ještě uvaříme kávičku a vyrážíme. Ve vesnici potkáme snad i profi lyžaře, kombinézy tomu napovídají, kteří na nás koukají trochu nevěřícně, ale nevadí, za chvíli už jenom kopec a šlapání. Cesta je klasicky neprošlapaná a tak se střídáme v ražení stopy. Zvolna stoupáme směrem na Martin-Busch Hütte. Pohodová cesta údolím a jak se nám tak na těch výletech daří, slunce svítí všude kolem jen ne tam, kde jsem my. Na chatu dorážíme dokonce i lehce před časem, který byl na ukazatelu ve Ventu. Holt asi dobrý HG oddíl:) Svačina a vyvalíme se na sluníčko. Krásně to hřeje a začínají se objevovat hlasy, že jako tady zůstaneme se opalovat. Nedá se nic dělat a po těchto větách musím razantěn začít balit a vyrážíme dál!
Pokračujeme směrem na Similaun Hütte. Cesta začíná být náročnější. Ani ne tak převýšením jako větší vrstvou sněhu. Střídáme se a snažíme se udržovat tempo. Horší je, že chatu vidíme pořád před sebou a nějak se nezvětšuje. Po nějaké době jsme tam a už si prohlížíme zítřejší výstupovou trasu přes ledovec až k vrcholu. Chata je soukromá, zavřená a bez winterraumu. My jsme s tím počítali, ale Otzi ne.
Krátce o Otzim. Nemyslím toho zmrzlého chlápka, který byl nalezen v ledu jen pár set metrů nad Similaun hute a postavili mu tam pomníček, ale bývalého rakouského vojáka, kterého jsme zde potkali. Vybaven byl opravdu minimalisticky. Mačky vypadaly že pamatují ještě ruční výrobu u Grivelových, cepín asi nechal v autě, o spacáku, žďáráku nebo karimatce asi nikdy neslyšel, a že by si vzal na sebe aspoň teplé oblečení o tom nemůže být ani řeč. Už jsem to v létě párkrát v horách zažil, ale v zimě? Kluk tam byl jen v džínách a snad ani podvlíkačky pod nimi neměl. Chvíli jsme popovídali a pak začali vařit a stavět stan. Otzimu se podařilo najít aspoň polootevřenou místnost s betonovou podlahou, kde byly uskladněny propanbutanové bomby. Na noc mu půjčuju aspoň žďárák a pomalu se soukáme do stanu a přemýšlíme, jestli Otzi umrzne nebo se otráví plynem, který byl v té místnosti docela cítit. Zkoušm ještě ostatní přemluvit, aby si se mnou zahráli šachy, ale odpověď žádná.
Kolem pul šesté ráno nás budí "klepání" na stan a Otzi nám sděluje, že mu byla v noci zima a nemohl spát, tak se sebral a vyrazil kolem dvanácté na vrchol Similaunu. Cesta tam vede přes rozpraskaný ledovec a protože bylo z kraje podzimu, nebyla tam ani patrná žádná stopa od skialpinistů, které by se dalo držet a všechny trhliny převáté čerstvým sněhem. Chlapík to přežil a vyšel až na vrchol. Nějakým záhadným způsobem dokázel přejít všechny trhliny ve střední části výstupu, neumrznout a aby tomu nebylo málo, zpáteční cestu zvolil jinou, než výstupovou. Prostě chtěl nějakou tu trhlinu trefit a ono ne a ne. Holt smůla. Žďárák, co jsem mu půjčil, nacházím úhledně sbalený vedle stanu a k tomu ještě kus klobásy a jabko:)
Pomalu vstáváme. Výhled ze stanu je nádhernej. Slunce začíná svítit na okolní vrcholy a všude bílo. Jak by řekl kamarád Ivo, zase romantika jak sviňa. Dáme čaj, připravíme matroš a vyrážíme. Na začátku ledovce se navážeme na lano a už funíme směrem k vrcholu. Ti, kteří si po mrazivé noci obouvají kusy ledu místo bot, by nejradši šlapali co nejrychleji a nezastavovali se, ale ti, co mají nové LaSportivy jsou trochu proti. Kochají se, převlíkají, oblíkají no a prostě nikam nechvátají. Taky si jendou pořídím nějaké parádní, nepromokavé, teplé boty....Nijak si to nekomplikujeme a sledujeme stopy, co nám v noci vyšlapal kamarád Otzi. Nutno říct, že měl štěstí a nebo to prostě umí. Trhliny jsou přefoukané čerstvým, 20 cm vysokým prašenem, ale daří se nám je docela dobře odhadnout a bez problém procházíme i nejvíce rozbitým místem ve středu ledovce. Všude klid a nikde nikdo. Na skialp je ještě brzo a na chození po horách pozdě. Občas zastavíme na krátkou pauzu, dáme čaj, něco k jídlu a tak nějak na pohodu. Pomalu se blížeme k vrcholovému hřebenu nebo hřebínku. Co jsem se díval na fotky, tak v létě je pěkně úzký a na někteých místech se dva lidé nevyhnou. Teď je to docela pohoda. Jedno místo s větší expozicí ale jde jen o dva, tři kroky. Výhledy parádní! Pokocháme se u vrcholového kříže, pár fotek a pár plánu kam že to půjdeme příště a kde jsem to už byli. Slunce příjemně svítí, chvíli odpočívámáme. Dojíme to, co nám zbylo a odměnu od kamaráde Otziho. Trochu čaje a vody, docházejí, a vyrážíme zpátky dolu. Volíme stejnou cestu...Čaj i voda nám došla. Slunce pěkně pere a tak začínáme jíst i trochu sněhu. Prý se to nemá, ale aspoň něco. Sestup ke stanu je tak trochu nekonečný a začíná být znát únava..balíme, uvaříme a vydáváme se zpátky do Venta. Začíná se stmívat a padat tma. Teda skoro tma. Měsíc je v úplňku, nízko a tak ani nemusíme vydavat čelovky. Dokonce vytváří parádní stíny a hezky se odráží od sněhu. Do Venta dorážíme za tmy a (ne)hurá zpátky domů. Noční přejezd a ráno hezky zpátky do práce.
Už by to chtělo zase nějaký ten výlet! www.forclimbers.cz